V Zarazicách krajní dům

 

 

Předčtení

Když vyhlédnu z okna mé pracovny, jako na dlani mám před sebou, dnes už coby součást Veselí nad Moravou, dědinu Zarazice. Do měšťanské školy, kterou jsem navštěvoval, chodili od 1. „měšťanky“ s námi i kluci ze Zarazic. Posměšně jsme jim zpívali: „Zarazičané srnci vařili sa v hrnci, nemohli sa uvařit, moseli sa usmažit!“ Inu, snad i to patřilo k „času her a malin nezralých“!

Vladimír Salčák

„Má nás Pán Bůh míšaných“, říkávala moje maminka, čímž chtěla říci, že každý člověk je jiný. Nu a protože maminka, pan kapelník a zákonná manželka má vždycky pravdu, něco na tom asi bude.

Jistě tušíte, že na toto téma dnešní muzikantský fejeton (nebo pokus o něj) nebude a máte pravdu,…..nebo možná i trochu bude. Slíbil jsem vám, že si budeme povídat o „lidových“ písních. Mezi ty „lidové“ patří i pěsnička V Zarazicách krajní dům. A tak, pokud se chcete o jejím vzniku něco dovědět, čtěte dál. Ona to totiž ani náhodou není písnička lidová, jak si drtivá většina lidí myslí. Ta písnička má svoji historii.

Přiznám se, že pokud to moje, poněkud jankovité srdéčko dovoluje, snažím se proti tomuto nešvaru bojovat. Razantně se přimlouvám za to, aby nezůstávali v anonymitě autoři písniček, které jsou hrávány našimi kapelami a které, nevím proč, hudební redaktoři nejen soukromých rádií, ale i redaktoři veřejnoprávních médií tak „lehce patkou zazdívají“. Inu, má nás Pán Bůh opravdu „míšaných“. Je přece naprosto nemyslitelné ignorovat fakt, že Monu Lisu namaloval Leonardo da Vinci. Kdo nevěděl ve škole, že Babičku napsala Božena Němcová a že Ameriku objevil Kolumbus, neměl nárok postoupit do vyššího ročníku a jednoduše a prostě propadl. Tak proč tomu není u písniček? Tento nešvar a neúctu k autorům mnozí moderátoři zlehčují tím, že důležité je hlavně to, že si písnička našla cestičku k posluchačům a že je v podstatě jedno, kdo ji napsal. Ať to byl Vinci, Němcová či Kolumbus, jen když se písnička líbí.

Jednou jsem byl na prestižním festivalu dechových hudeb. Byl „plný barák“, jak se říká stavu, kdy je hlediště plné. Festival byl oficielně zahájen a jistě jsem nebyl sám, který očekával, že přijde moderátor, moderátorka či smíšená dvojice a uvede

kapelu, která se chystá předvést své umění. Žel, nikdo se k moderování neměl a tak nezbylo tehdejšímu kapelníkovi Lanžhoťanky Luďovi Prajkovi odložit svůj „štěbenec“ a početnému obecenstvu oznámit že…..a to, co Luďa řekl, mně téměř vyrazilo dech. Proč? On totiž ohlásil, že skladbu, kterou se chystají zahrát napsali pan František Maňas na text paní Růženy Sypěnové. Nebývá v těchto zeměpisných šířkách zvykem titulovat autory a pravdupovědíc, nečiním tak ani já, když mám možnost moderovat. Luďa tehdy u mne „zabodoval“.

Ale pojďte si se mnou raději udělat výlet do dnes už zaniklých Zarazic. Uprostřed této dnešní části města Veselí n.M., se pod rozložitými korunami borovic krčí ornamenty pomalovaný domeček. Je to ten slavný „krajní dům“. Cesta, která vedla v dávnější minulosti kolem domku k řece Moravě, tvořila jakousi hranici mezi dvěma sousedními farnostmi. znorovskou a veselskou. Domek to byl v té době opravdu krajní a jeho majiteli byli manželé Kampionovi, kteří měli dívčinu jak růžička. Husté zapletené vlasy do „lelíků“, jupečku plnou dívčí krásy, oči jak dvě trnečky na „duranciách“ v humně za domkem a nožky, co jí jak při práci, tak i při tanci jen kmitaly, to byly přednosti jejich dcerky Bětušky, která bývala v „krajním domě“. Není divu, že mnohým zarazickým chlapcům popletla hlavy. Mezi ty „nejpopletenější“ patřili chlapci Buchtovi. Bůhví, zda to bylo právo staršího Antoše, to už se dnes nikdo nedoví, ale skutečnost je taková, že Bětka dala přednost jemu před jeho mladším bratrem Martinem. A jak praví lidová moudrost: „Není kostelíčka bez kázáníčka“, Bětka najednou dala Antošovi „košem“. Kdoví proč? Dnes už to nikdo nerozsoudí. Mezi mladými lidmi to tak už od nepaměti chodívá. Antoš se nemohl s rozchodem s krasavicí Bětkou smířit a jak se to v mnoha podobných případech stávalo, dal se naverbovat na veselském Lapači na vojnu. Pálenka, pivo, divoká muzika a viržinka od verbířů měla změnit Antošův život.

Nepřítomnosti bratra Antoše využil Martin, a tak dlouho Bětce nadbíhal, až tato svolila, že spojí svůj život s jeho. Svatba se chystala zrovna v době, kdy se na louce v blízkosti domku Kampionových „ukvartýrovali“ císařští dragouni i s Antošem. Kolem „Rajčůrně“, jak se dosud říká louce, kde gragouni cvičili, chodila Bětka „na sena“. Když zahlédla Antoše, uvědomila si, že její srdce patří jemu a ne Martinovi. Jistě tušíte, co následovalo. Bětka vrátila Martinovi slovo. Nešťastnému chlapci pukalo srdce žalem a zhrzená láska jej natolik zaslepila, že jednou zrána, když vždycky bratr Antoš vyváděl z maštale svého koně k „execíruňku“, vylezl na „hůru“ a s puškou v ruce na něj čekal. Když vycházel se svým koněm, zamířil na bratra flintu a stiskl spoušť. Až pak si uvědomil, co provedl. Praštil s flintou do sena a jako šílený utíkal z domu. Zastavil se až v tehdy uherské Skalici. V Uhrách platily jiné zákony a Martin to věděl. Tam na něj spravedlnost nemohla. Nedostala se za ním ani zpráva, že Antoš se z bratrovražedného útoku nakonec „vylízal“ a Bětušku Kampionovou si po propuštění z vojny přece jenom vzal.

Martin však prožíval muka a byť se mu u hospodáře, u kterého pracoval dařilo dobře, neměl klidu. Vysedával zamyšlený v humně a hleděl smutnýma očima k rodným Zarazicím, kde zanechal rodiče a kamarády. Chybělo mu žabí kvákání od blízké Moravy, chyběly mu koncerty ptáčků z keřů kolem chalupy, ale hlavně mu chybělo pohlazení od milované Bětky. Celý život se mu zhroutil a nakonec ve Skalici i zemřel, aniž by o sobě podal nějakou zprávu. Předtím ale napsal písničku a ne ledajakou. Ta se nakonec vrátila po létech do rodných a milovaných Zarazic a podala svědectví o nešťastné lásce selského synka Martina Buchty. Takže písnička nikoliv lidová. Napsal ji (a teď se mi chce, snad i právem napsat) pan Martin Buchta.

 


V Zarazicách krajní dům, měl sem já tam galánečku. Bože můj!
Dyby ně ju chtěli dat, věděl bych ju, ach můj Bože milovat.
Ve dně bych ju šanoval, ale v noci, ach můj Bože, miloval.
Kdo ste viděl povězte, mé srdénko zarmúcene potěšte.
Já sem viděl, já povím, ona pleje na zahrádce rozmarýn.
Když rozmarýn vyplela, tu švadrona dragúnú, za ňú dojela.
Pojeď dívča, poď s nama, budeme sa milovati do rána.
Utrhla tam dvě růže a dala jich miláčkovi do lože.
Bude na nich libě spat, on ně dojde zítra ráno děkovat.

www.youTube.com – V Zarazicách krajní dům »