Zarazická zvonička – historická dominanta v novém kabátu
Zarazická zvonička je jedním z nejcennějších symbolů místní části Zarazice. Postavili ji zdejší obyvatelé už před více než třemi stoletími – v roce 1715. Tehdy ji vybudovali jako poděkování za přežití válek a moru, které region těžce zasáhly. Tento drobný sakrální objekt se tak stal nejen duchovním místem, ale také připomínkou odolnosti a soudržnosti místních lidí.
Ačkoli zvonička dlouho odolávala zubu času, postupně začala chátrat. Na její špatný stav upozornil Osadní výbor Zarazice, který nejprve inicioval pouze novou vnější výmalbu. Během prací však stavebníci zjistili, že objekt je v nevyhovujícím stavu, a bylo nutné rozšířit opravy i na střechu a fasádu.
Město tak přistoupilo ke kompletní renovaci. Opravu prováděla stavební firma Strachota a celkové náklady na obnovu Zarazické zvoničky činily 370 tisíc korun. Poslední etapou se stala nová výmalba, která byla provedena podle původního historického vzoru. Cílem bylo zachovat její autentickou podobu a dát jí zpět důstojný vzhled.
Vzpomínky na malování zvonice od Lenky Zemanové
Bylo léto jako každé jiné a prázdniny, na které jsme se my, všichni školou povinní, moc těšili. Pod návratím u nás doma bylo rušno. Stařa sehnutá až k zemi rovnala u stěny řadu prázdných zavařovaček, vedle ní ležela hromádka sáčků s mlékem, které postupně otevřela a do každé sklenice naléla trochu mléka, nasypala hlinkovou práškovou barvu z drogérky a dřevěným kolíkem ji míchala tak dlouho, dokud se nerozpustily všechny hrudky. Modrá, červená, zelená, žlutá, černá a bílá… barvy, které zdobily zvonicu od nepaměti. I když je měla za ty roky už v oku, i tak s každou barvou šla ke zvonici a porovnávala barevný odstín té ve sklenici s tou na omítce. Po doladění všech barev nachystala štětce a mohlo se začít s malováním.
Malování zvonice měla odjakživa na starost naše rodina, protože zvonica stojí před domem, z kterého pocházím. Zvonica byla na malování připravená nějakou dobu předtím. Vyspravily se omítky, které špatně držely, a tam, kde bylo potřeba opravit plastický vzor, přichystal bratr Jenda šablonu, přes kterou vzor vyškrabával do vlhké omítky. Jakmile byly zednické práce hotové, omítka suchá, přišel malíř Pavka a vylíčil vápnem všechny bílé plochy. Takto připravená zvonica čekala na malérečky, aby jí daly barevný kabátek. Že se bude zvonica malovat, věděla celá ulice. Kdo měl čas, došel pomoct. Většinou jsme byly v sestavě Bohdana Žádníková, Katka Kubinová, Pavla Štůralová a já, časem se přidala i mladší sestra Jarka. Ale každoročně se přidaly i jiné kamarádky a tetičky z dolního konce, buď malovaly, nebo držely žebře. Bratr Jenda a Ivoš Studénka byli při ruce a dělali, co bylo potřeba.
Výmalba zvonice měla svůj postup. Nejdříve se udělala na hotovo horní část ze žebřů, tu jsme malovaly my mladší, a pak spodní, kde pomáhaly tetičky. Začínalo se žlutooranžovou barvou a až pak se vybarvovaly barevné vzorky. Před malováním nám tetičky nezapomněly připomenout, co si vzít na sebe: ,,Děvčata, né abyste si vzaly minisukně, aby vám chlapi hleděli pod sukně, až budete vylezené na žebři!” No, popravdě to bylo jedno, protože i tak jsme vzbuzovaly pozornost hlavně u mužské části obyvatel Zarazic a u účastníků silničního provozu.
Poslední, co se malovalo, byla modrá obrovnávka u zemi. Do výklenků s obrázky svatých, jejichž autorem byl pan Štěpán Strachota, měla stařa ve zvyku dávat zavařovačky s vodou a květinami ze záhonku. A když se ještě natřel železný plotek na zeleno, byla zvonica jak vymalovaná. Zářila až k železničnímu přejezdu a nebylo ji možné přehlédnout. Každý Zarazičan byl pyšný na skvost uprostřed dědiny, který svým jedinečným krajkovým vzorem neměl široko daleko obdoby. Po smrti staře se zvonica párkrát malovala v režii malíře pana Pavky, ale to si nepamatuju, už jsem tam nebydlela. Jsem ráda, že pomnoha letech naše zvonica znovu rozkvetla, a to díky kompletní rekonstrukci a výmalbě, která se podařila na podzim r. 2025. Zaplať Pánbůh za to.
